Teď si budu pár vět stěžovat, ale půjde to vydržet.
Jsem tak vyčerpanej a unavenej. V práci mám toho tolik, že nevím kde začít, doma nám naposledy uklidila uklízečka před 2 měsíci. Nikam se mi nechce a nejradši bych byl celý týden doma a jen ležel a koukal na netflix. Do toho si objednal pizzu a slaný zajídal sladkýma dobrotama. Znáte ten pocit ?
Ale ne tyhle dny jsou už za mnou. Od nového roku jsem se změnil, jsem někdo úplně jinej, až se nepoznávám (nemluvím jen o ranném pohledu do zrcadla) Nestěžuju si, jím zdravě, cvičím jógu, medituju a pravidelně čtu. Ani nevím s kterým zmíněným bodem začít, abych ho uvedl na pravou míru. Začnu s tím, co se nedá rozporovat a to je fakt.
Změna je něco po čem prahneme a každý z nás o ní mluví. Jsou to malé poznámky, které slýcháme od přátel, rodiny, kolegů v práci, spolužáků ve škole - jednoduše od všech lidí na této planetě. Proč se tolik soustředíme na změnu? Většinou se naše představa o změně týká budoucnosti světa, vesmíru a vůbec. Chtěl bych podtrhnout slovíčko budoucnosti, protože jsem přišel na jednu věc, která dnes změnila můj pohled na věc. Uvědomil jsem si, že změna jsem já teď a tady. Teď v tomto momentě, právě teď, jako píšu tuto první část svého blogu. Každým slovem, které napíšu, každou větou kterou vytvořím měním sám sebe a taky svůj pohled na sebe. Připadá vám to hloupé a zní to jako klišé? Mě taky , ale je to tak. Často čekáme rychlé výsledky od změny, kterou chceme docílit. Tolik se soustředíme na tu změnu, kterou si tak přejeme, že zapomínáme na cestu, po které kráčíme abychom svůj cíl dosáhli. Nic víc, nic míň. Představil jsem si cestu ke mě domů, kterou jezdím každý den, každé ráno, každý večer. Jedu po ní a každý kousek tyto cesty znám (jedu takzvaně na autopilota ) a vlastně nevnímám vše co na tyto cestě potkávám, vidím, slyším a žiju. Beru to tak, že jedu domů a že na cestě domů nic zajímavého není. Někdy se zastavím nad nějakou hloupostí, nebo nad tím že vidím sexy namakanýho muže, co sportuje a nebo se zastavím v Mc Donalds na big tasty bacon. Pozornost věnujeme jen těm věcem, které chceme vidět, slyšet a v mém případě i jíst :) Cesta se nám ale vždy mění, nikdy není úplně stejná, už jen světlo se mění, počasí se mění, lidi kterých potkáváme, auta které předjíždíme, hudba kterou posloucháme, naše myšlenky a my samy jsme na této zdánlivě stejné cestě úplně jiní, než kdy předtím.
Nemůžu říct, že si nestěžuju protože první část jsem věnoval právě tyto disciplíně.
Nemůžu říct, že jím zdravě, protože jsem si třeba dnes k snídani dal kokosový bezlaktózový vegan jogurt, ale zajídal jsem ho mandlemi v čokoládě se skořicí (ano zhřešil jsem - ale stálo to za to)
Nemůžu říct, že cvičím jógu, tu jsem cvičil před 8 lety (opravdu pravidelně) , ale ano před týdnem jsem měl jednu ranní hodinovou lekci, po které jsem týden cítil všechny svaly svého těla a i ty které jsem necítil asi opravdu minimálně těch 8 let zpátky (bolestná vzpomínka ale o to silnější)
Nemůžu říct, že pravidelně čtu, protože jsem si až včera 16.1. 2023 otevřel novou knížku, co jsem si dal pod stromeček s názvem : Být normální je na hovno. Přečetl jsem z ní asi 20 stran a tedy celou první kapitolu. (je to dobrý doporučuji)
Můžu ale zcela hrdě říct, že jsem se opravdu změnil a jsem na sebe pyšnej, hrdej, takovej a makovej a šťastnej s tím co je.
Pro ty, který se dostali až ke konci gratuluju a sobě taky, že jsem tuto první část napsal opravdu s lehkostí. (možná až s nesnesitelnou lehkostí bytí )
A nezapomeňte!
#sharesomelove
MFORX
