Co si obleču?
Někdy (vždy) jsem pod časovým tlakem a nestíhám, takže se snažím tuto činnost výběru oblečení urychlit, ale není to snadné. Jsem chycen ve své vlastní kleci (šatně), plné oblečení. I po několika násobném třídění věcí jsem pořád přesycen objemem, který je vlastně zcela zbytečný. Nakonec stejně šáhnu po velkým triku, teplácích a oblíbené mikině. Když může vždy zvítězí pohodlí, ale předchází tomu průzkum všech věcí, které miluju ale nosím minimálně.
Vždy na dovolené si uvědomím, jak málo toho potřebuju. Je to ale bohužel vždy zásadně pozdě, potom co si zabalím opět věci, které pak ani nevytáhnu. I na cestách si jedu svoje nejoblíbenější džínové šortky a k tomu střídám 2 košile a 1 tílko, které mám na všech fotkách z cest za posledních 7 let. Jen pro představu cestuju jen s příručním zavazadlem, takže si toho zas tolik sebou neberu, ale i to co se mi tam vejde je zbytečně moc. Každým rokem minimalizuju a pořád málo.
Nevím (vím - mám to po svojí mámě ) kde se ve mě vzala tato potřeba hromadit věci? Dělá mi radost si pořídit cool vintage nebo designový kousek, ale čím dál tím víc si nad každým nákupem představuji svojí plnou šatnu a ptám se samého sebe jestli to opravdu potřebuju a jestli to budu nosit a s čím, kdy, kde a jak ?
Taky mi začíná dělat větší radost se věcí zbavovat, než si je kupovat! Třeba posledních 6 měsíců řeším, jestli si koupím nový Macbook air, nebo Macbook pro, nebo stolní Imac a nebo takový ten šikovný Ipad pro s magic keyboardem (otázka života a smrti, být či nebýt, slepice nebo vejce atd. ). Můj sedm let starej Macbook air už je opravdu pomalý a přestávají na něm fungovat různé věci, zasekává se, ale mám ho svým způsobem pořád rád. Teď po vánocích jsem se odhodlal a rozhodl jsem se, že už vím co chci. Co opravdu potřebuji a co mi udělá radost. Dokonce jsem ho našel ve výprodej ve slevě a všechno to dávalo smysl. Domluvil jsem se s kámoškou, že mě bude učit pracovat s photoshopem a s illustratorem atd. Říkal jsem si, že ke své práci potřebuji mít notebook pořád u sebe, takže jsem vyloučil stolní Imac. V novým roce se chci víc věnovat grafice - jako další jsem vyřadil macbook air. Něco mě lákalo na ipade a to něco (bude blbě upřímný ) bylo ta roztomilá tužka, která vlastně vůbec netuším k čemu je (ale chvilku jsem si představoval, že jí držím v ruce a líbilo se mi to.) Anyway nakonec vyhrál zdravý rozum a já si vybral Macbook pro. V den kdy jsem si ho šel vyzvednout a přinesl jsem ho domů, hrdě a spokojeně jsem si ho ještě zabalený nechal v krabici na stole v pracovně a další 3 dny tam zůstal bez povšimnutí. Po třech dnech chození kolem horké kaše, jsem si řekl že už je čas. Vyhradil jsem si na to půlden a hezky jsem si ho vybalil, nainstaloval, všechno jsem v něm propojil, nastavil, nervoval se u toho, protože jsem si nemohl vzpomenout na některé hesla ale vše se podařilo. Byl jsem spokojenej ale ne úplně štastnej. To vše se ale změnilo, když jsem obdržel svůj první email na novým macbooku. Měl jsem upravit a odeslat prezentaci co nejdřív a pak se to stalo!
Stalo se to co jsem neměl udělat, místo toho abych začal pracovat na svém novém špičkovém notebooku. Já šel pro ten starej - pomalej a otevřel jsem ho hned vedle toho nového. Sedím za stolem za dvěma otevřenými obrazovkami. Tak nějak automaticky pracuju na starém a z nového mi hraje jen spotify. Hrálo moc nahlas, tak jsem ho musel ztlumit, protože jsem se nemohl pořádně soustředit na práci. A jak jsem přeběhl očima z jedné obrazovky na tu druhou, tak jsem to viděl. Ten nový je mnohem menší. Přišlo mi z toho špatně vypnul jsem ho, zavřel a posunul na kraj stolu. Seděl jsem tam a pokračoval v práci na svém původním notebooku. Několik x se mi zaseknul, dlouho mu trvalo vložit tam obrázky, byl jsem naštvaný ale i klidný zároveň (protože jsem ho znal). Hned potom co jsem odeslal upravenou prezentaci mi přišlo špatně, z toho že nejsem normální. Tak dlouho řeším, jaký notebook si koupit a pak ho mám a nechci na něm pracovat a vlastně se na něj ani nechci dívat. Zavřel jsem dveře do pracovny nechal ho na stole, vzal jsem si svého starého parťáka a do této zakázané místnosti jsem se nevrátil dalších 10 dní.
14 den a tedy poslední možný den vrácení macbooku, jsem se vzbudil s pocitem, že se této situaci musím postavit a že mi vůbec nedělá radost a že se chci této nové starosti za několik tisíc zbavit. Půl dne jsem strávil s hledáním toho, jak odinstalovat a odstranit všechno, co jsem tam půl dne instaloval a propojoval. Ale ten pocit když se mi to povedlo a já dal smazat a následně jsem ho zabalil a vrátil, byl v tom momentě nejlepší na světě.
Uvědomil jsem si, že jsem zatím nový počítač nepotřeboval. Jen jsem si chtěl udělat nějakou materiální radost a chtěl jsem se odměnit za tvrdou práci.
Nepotřebujeme nové věci, aby nás dělali víc šťastnými.
Nepotřebujeme ten nejlepší mobil, počítač, nebo několik kabátu na zimu, několik plavek na dovolenou.
Potřebujeme se naučit hledat radost v sobě a ne věcech kolem sebe.
#BUYLESS na počest VIVIENNE WESTWOOD #RIP
A nezapomeňte!
#SHARESOMELOVE
MFORX
